Dámy a pánové,
dovolte nám přiblížit příběh, který v nás vyvolává veliké emoce. Oslovila nás paní Lucie Šťastná Pařilová s pomocí pro Davida, kterému pomáháme naší plánovanou akcí. Malířka, ilustrátorka, básnířka, která se od narození potýká s handicapem a přesto myslí i na druhé. Tento příběh by mohl být příkladem pro ostatní a zejména v této době. Paní Lucie, smekáme před Vámi. Pro naši akci byl od paní Pařilové věnován obraz s názvem ,, Mandala naděje ‘‘, který bude vydražen v odkazu níže a částka věnována na pomoc Davidovi a jeho rodině. Děkujeme pokud se do dražby zapojíte.
Příběh napsaný samotnou Lucií :
Moji milí,
dovolte mi, abych se vám představila. Jmenuji se Lucie Šťastná Pařilová. Pocházím z Vysočiny. Šťastná je můj umělecký pseudonym, který se do mě již navždy vtiskl. Mnozí z vás se jistě ptají, proč právě Šťastná? Odpověď je zcela prostá. Protože JSEM šťastná. Moje existence je mi vším. Žiji, dýchám, plním si své sny, tak co víc si mohu přát? Je mi 31 let. Narodila jsem se bez horních končetin, čehož jste si zřejmě všimli. Myslím si, že svět a vůbec život vnímám naprosto odlišně, než vy ,,zdraví“ (uvozovky jsou zde záměrně, neboť se necítím být nemocná, ale někteří lidé mě tak vnímají ). Jsem básnířka, malířka, kreslířka a ilustrátorka. Již jako teenagerku mě bavilo vkládat svůj život do řádků. Poté přišlo velmi složité pubertální období a tužka s papírem šla do koše. Úspěšně jsem zvládla celou docházku do běžné základní školy. Jelikož jsem velice temperamentní a cílevědomá, nuda v mém slovníku rozhodně neměla co dělat. Bylo jasné, že se po dosaženém základním vzdělání nebudu jen tak poflakovat doma. Přiznám se, že vzhledem k mému handicapu nebylo vůbec jednoduché vybrat vhodnou střední školu. Pán Bůh mě má rád, a tak mi do cesty seslal střední školu v Brně na Kociánce. Vystudovala jsem tříletou Obchodní školu, ze které jsem získala osvědčení. Nestačilo mi to. Rozhodla jsem se, že se pokusím vystudovat Obchodní akademii s maturitou. Pokus vyšel. Cíle v mé hlavě stále stoupaly a najednou jsem seděla u přijímacích zkoušek na Mendělově univerzitě v Brně. Tento pokus mi nevyšel. Čas plynul a mě to táhlo k aktivizační činnosti se seniory. Udělala jsem si rekvalifikační kurz na pozici pracovníka v sociálních službách. Po následné týdenní praxi v Domově seniorů v Rajhradě jsem zjistila, že tuto činnost vykonávat nemohu, neboť nejsem schopna reálně zvládat přímou péči o naše starší spoluobčany. Také jsem absolvovala rekvalifikační kurz anglického jazyka. Po nějaké době mě umění opět pohltilo. Vrátila jsem se k němu, tentokrát mnohem hlouběji a niterněji. Tenkrát jsem si říkala, že jednou vydám knihu básní. Jednou… Jak neurčité, až do doby, kdy se sen stal skutečností. Již jsem vydala dvě knihy básní. Střípky minulosti obsahují ilustrace umělecké výtvarnice paní Anety Horské. Kniha Nitro Promluvilo je obohacena mými ilustracemi. Obě knihy jsou odrazem mého života. Obrazy a kresby jsou taktéž vytvořeny na základě mého pocitového vnímání. Maluji abstrakce, kresby, různé neidentifikovatelné tvary, které se mi momentálně zrodí v hlavě, stejně tak jako v nitru, ale také zvířata, přírodu atd. Již několik let jsem v sobě ukrývala svůj obrovský životní sen – stát se řidičkou. V říjnu 2018 jsem nastoupila do autoškoly pana Pemla v Přelouči. Přes veškeré fyzické a psychické vyčerpání jsem úspěšně zvládla i tento cíl. Dnes mám řidičský průkaz. Jupí! V budoucnu si přeji cestovat. Momentálně pracuji na svém prvním románu, kromě toho samozřejmě stále maluji. Finanční prostředky, které mi pán Bůh sešle do mé životní poutě, bych použila na své životní potřeby a uměleckou činnost.
V životě jsem si prošla rájem i peklem a s jistotou mohu říct, že navzdory všem strastem rozhodně stojí za to žít…
MILUJI ŽIVOT A VŠE, CO PŘINÁŠÍ…
Vaše Lucie.
